V samotě dívka sedí,
do prázdna tiše hledí.
Sedí sama a tiše,
ruka jí po papíře píše.
Psaním se zbavuje smutku,
poté jí je lépe vskutku.
Co chvíli jí slza z očí ukápne,
bojí se, že to nezvládne.
Na srdci ji bolest tíží,
bojí se, že ji to sníží.
Těžká jako kameny,
bude s pocity pod koleny.
City zchladnou jako led na pólu,
nikdy si už nic nepřipustí k tělu.
Úsměv se jí nevrátí,
jas z očí se vytratí.
Z rtíků úzké čárky se stanou,
z očí jen slzy pokanou.
Ty slzy velké jako hrách,
ty rty šedé jako prach.
Ty oči jako vyhasínající plamínky,
ta duše umírající dívenky.
Takej miX básniček..:)*
Jako slunečnice za sluncem
já otáčím se za tebou každým dnem,
má láska k tobě neustále roste,
mám velké přání, je celkem prosté,
spojit můj život s životem tvým,
navždy tě miluju, to bezpečně vím.
Po cestě z kamínků
vzpomínám na dívku,
která je mou přítelkyní
a bez ní život lehký není.
Mám tam i super kamaráda,
kterého mám moc ráda,
sice mi furt nadává,
ale i odvahu mi dodává.
Oba jsou život můj,
proto, štěstěno, při nich vždy stojí
Ty jsi nejkrásnější růže, která voní v zahradách.
Ty jsi zázrak který, stát se může jenom v dětských hrách.
Ty jsi den co s první hvězdou kráčí noci vstříct.
Ty jsi nejkrásnější kresbou, již se nedokáži zříct.
Ty jsi řeka co z hor stéká, co dává zemi pít.
Ty jsi maják v poušti světa co říká kudy jít.
Ty jsi radost v dětské tváři, když si s tátou může hrát.
Ty jsi úsměv, který září z očí toho, kdo má rád.